Vlakem, na kole i pěšky, s nejmenšími dětmi i se zkušenými turisty – vždy to bude příjemný a klidný výlet do okolí. Památník Karla Čapka má co nabídnout obdivovatelům slavného spisovatele stejně jako milovníkům přírody nebo vášnivým zahrádkářům a pejskařům, ke kterým Čapek rozhodně patřil. Letos uplynulo 130 let od narození jednoho z nejvlivnějších českých spisovatelů.

Ve třech posledních letech svého života trávil Karel Čapek (1890-1938) společně se svou ženou Olgou Scheinpflugovou většinu času v letním sídle na Strži.   Interiér vily s rozlehlou zahradou návštěvníky seznamuje s osobnostmi obou manželů i jejich přítele – novináře Ferdinanda Peroutky. Konají se zde výstavy, soutěže i přednášky spjaté s životem Karla Čapka.

Pro ty z vás, které literatura a umění nechává chladnými, jmenujme alespoň Voříškiádu, odkud si lze domů odvést čtyřnohého přítele na celý život, soutěž moučníků nebo letos připravovanou výstavu o automobilové vášni Karla a Olgy. Té mimochodem věnoval kus svého života i současný ředitel památníku Zdeněk Vacek, který se s manželkou ve veteránu Škoda Popular vydal po stopách Karla Čapka až do Anglie.

Čapkův dům ve Strži dokáže nadchnout i klidnější povahy. Slavný spisovatel miloval také zahradničení. Hledáte inspiraci do zahrady? Podívejte se, čemu holdovali slavní zahrádkáři ve třicátých letech minulého století a co u nás rozhodně přežije.

Pokud vám zbudou síly, projděte si i sedmikilometrový okruh Naučné stezky Karla Čapka, nádherná příroda, říčka Kocába i místa, kde Čapek s oblibou rozjímal, vás nabijí energií. Že byste třeba něco napsali? Budeme se těšit!

Jak se sem dostat?

Dostali jsme zajímavý tip pro rodiče malých dětí: autem do Čisovic, odtud vlakem na Dobříš a z nádraží pak na kole nebo pěšky po nenáročné tříkilometrové trase až do Strže. Absolvovat to můžete i s kolem – na rovné (od vlaku je to z kopce) a klidné silnici ratolesti nohy bolet nebudou a vy si je snadno pohlídáte.

Památník Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše

Stará Huť 120, 262 02

www.capek-karel-pamatnik.cz/

LETNÍ SEZÓNA duben–říjen

úterý-neděle: 9-12, 12:30-17

občerstvení je otevřeno v rámci otvírací doby

ZIMNÍ SEZÓNA listopad–březen

pondělí-pátek: 9-12, 12:30-16

občerstvení je mimo provoz

Lidé s rakovinou čelí vedle nemoci i velkému psychickému tlaku. Jejich běžný život se od základu změnil, aby se dokázali se vším vyrovnat a překonat těžké období, potřebují podporu svých blízkých. Ti však v dnešní uspěchané době mnohdy nemohou být třeba v nemocnici tak často, jak by pacienti potřebovali. Pomoc může přijít od dobrovolníků. „Jsem rád, když si s nemocnými podám ruku. Dávám těm lidem najevo, že se nad ně nepovyšuji. Že k nim přicházím jako jeden z nich,“ říká Jirka Řehulka, který dochází jako dobrovolník Amelie do Nemocnice Na Pleši za onkologicky nemocnými.


Jirku možná znáte jako písničkáře a muzikanta. Na Pleš dojíždí co čtrnáct dní. Vyučil se zedníkem, ale cítil, že chce pomáhat lidem, a tak odjel do Prahy na kliniku pracovat jako sanitář. Po večerech si udělal maturitu a dnes pracuje jako všeobecná zdravotní sestra na jedné pražské psychiatrické klinice.

Co Vás k onkologicky nemocným přivedlo?

Mám rád, když je život naplněn bez velkých časových prodlev nicnedělání. Mám-li na to čas a vnitřní sílu, neobtěžuje mě to... Dá se tedy říci: Proč ne? Nic mě to nestojí a lidem to třeba zpříjemní pobyt v nemocnici. A já sám se taky cítím obohacen o nové poznatky a zkušenosti. Naštěstí jsem se sám s rakovinou nesetkal.

Jak Vaše schůzka s pacientem vlastně vypadá?

Já osobně si vždy na sesterně vytipuji nemocné, kteří jsou na léčbě poprvé, aby se dozvěděli o tom, že Amelie existuje a co dělá pro nemocné. Jinak pak již vyrážím víceméně náhodně. Zaklepu, vejdu na pokoj, představím se. Jsem rád, když si s nemocným podám ruku. Jsem na to tak zvyklý z nemocnice, kde pracuji. Dávám těm lidem najevo, že se nad ně nikterak nepovyšuji. Že k nim přicházím jako jeden z nich. Nabídnu časopisy, křížovky, popovídání, nebo je-li nemocný mobilní a může na procházku, i vyjít si ven, nebo na kávu. Se svolením ošetřujícího personálu samozřejmě.

Je těžké navázat s pacientem kontakt?

To, jak navázat s nemocnými dialog, je velmi intuitivní, ale často je dobré téma, odkud sem přijeli. Zda tam, kde bydlí, chodí na houby, mají domácího mazlíčka. Také jakou profesi vykonávají nebo vykonávali. Nemocným se otvírám i já sám a vyprávím o svém životě. Dotyčný vidí, že jsem také jen člověk a není třeba bát se svěřit. Délka povídání pak záleží na mně. Někdy je to zase trochu jinak. Nedá se to předpovídat.

Nebál jste se, že Vás pacient třeba odmítne?

Strach jsem vlastně neměl. Už mám v životě něco za sebou a komunikace s lidmi je mým denním chlebem, ať už v nemocnici, v rodině, nebo ve stavebnictví. Vždy jde o to, se domluvit. A když to nejde, nesmíte být přehnaně osobní. Někteří lidé o vaši službu prostě nestojí, momentálně se na to třeba necítí. Nejdu za nemocnými jako dobrovolník něco vybojovat. Jdu jen nabídnout službu. Upřímně, ale ne za každou cenu.

Setkal jste se někdy s odmítavým postojem?

Ano, občas slýchám: „Ne děkuji! Já od Vás nic nechci, nepotřebuji. Vím o vás, ale ne děkuji!“ Z mé strany je v takových případech odpověď vždy: „Respektuji!" Nic víc v ten moment není zapotřebí. Když to půjde dobře, budu mít ještě příležitost, nebo také ne.

Zažil jste s pacienty nějakou silnou emotivní situaci?

Je to vždy méně, nebo více smutný příběh. Ale vím, že život nepíše jen jednoduché a veselé příběhy, takže vnímám spíše sílu okamžiku. To, že se vám ten člověk svěří, dokonce se s vámi zasměje při vyprávění o životě, nebo si zahraje karty, vezme si od vás časopis. Někteří dokáží být více pozitivní než zbytek světa.

Máte recept na to, jak si svou „práci“ nebrat domů?

Je dobré brát události v životě jako skutečnost. Věci, které se v životě dějí právě teď, už nezměníte. Stávají se v ten okamžik minulostí. Byla mi vtělena dostatečná míra sociálního cítění, ale zároveň uvědomění, že jsme jen lidé. Že na vrchol evolučního žebříčku nás posunulo jen rozvinuté myšlení. A přežít nám snad pomůže pocit sounáležitosti, který tímto způsobem možná napomáhám udržovat.

Nezisková organizace Amelie sdružuje a školí dobrovolníky, kteří docházejí k lůžkům onkologicky nemocných a nezištně jim nabízejí svůj čas a zájem. Kromě Nemocnice Na Pleši je do projektu zapojeno i několik dalších klinik v Praze, Olomouci a Hradci Králové.

Ve dnech 16.-17.dubna 2020 pořádá Amelie další školení nových dobrovolníků. Kdo by, stejně jako Jirka, chtěl nezištně a lidsky pomáhat těm, kteří musí momentálně trávit svůj čas v nemocnici, má příležitost.

Školení proběhne v Centru Amelie na Praze 8, Šaldova 15. Více informací na www.amelie-zs.cz

Jedním z aktuálních trendů je i koncept zero waste – žádný odpad. Na snahu lidí redukovat zbytečné odpadky reaguje čím dál více prodejců a vznikají i bezobalové obchody. Jedním z nich je Vážka v ulici Antonína Dvořáka poblíž centra Dobříše.

Koncept bezobalového nakupování se vrací do éry starých obchodů, kde prodavač navážil zboží dle přání zákazníka přímo do jeho košíku nebo jiné nádoby, kterou si přinesl. Odpadají zbytečné pytlíky, krabičky a především plastové obaly, bez kterých se běžný nákup neobejde. Všimli jste si někdy, kolik plastů třeba po týdenním nákupu rovnou vyhazujete?

Ve Vážce si jednoduše vyberete zboží, podáte obsluze svůj obal a ta ho zváží a naplní. Můžete vybírat těstoviny, rýži, luštěniny, různé ořechy, sušené ovoce, ale i mouky, několik druhů cukru, oleje, koření nebo sušenky a želé bonbóny. Velmi žádaná je také bezobalová drogerie, kdy si můžete přijít pro prací gel nebo prášek, přípravky do myčky nebo úklidové prostředky. K dostání jsou i šampony, deodoranty nebo zubní pasty. V nabídce jsou také produkty pro ekologičtější domácnost – kompostovatelné pytle na odpad, přírodní kartáče, síťovky nebo například zubní nit či éterické oleje.

Sortiment se neustále rozrůstá (aktuálně jsou v nabídce i mléčné výrobky, pečivo a maso) a kombinuje jednak lokální dodavatele (například mouka je z bohutínského mlýna), jednak zkušené dodavatele. Ceny v bezobalových obchodech odpovídají biokvalitě, takže jsou vyšší než v běžných řetězcích. Pro představu – jeden kilogram mouky vyjde na 19 Kč, běžná lahvička šamponu na 150 Kč, kilogram soli do myčky pak kolem 50 Kč. Výhodou ale je, že si vždy kupujete jen tolik, kolik potřebujete, a vždy si můžete vzít třeba jen vzorek na ochutnání nebo vyzkoušení.

A naše soukromé tipy? Přírodní šampon Yuca, levandulový prací gel Tierra verde, přírodní kartáče na nádobí nebo naprosto nečekaně božské látkové houbičky na nádobí. A rozhodně postůjte u regálu s kořením. Rázem budete v tom prvorepublikovém voňavém koloniálu z Bylo nás pět!

Bezobalový obchod vážka, Antonína Dvořáka 98, Dobříš

Otevřeno:           Po, Út, St, Pá     9.00 – 12.00 a 13.00 – 17.00

                              Čt                          13.00 – 17.00

                              So                         9.00 – 12.00

Líšnice sklem objektivů. Tentokrát zachytil ranní procházku na sklonku zimy pan Tomáš Fiala.

Každý, kdo v životě uchopil do rukou rýč a pozná motyku, si jistě vzpomene na bolavá záda. Cesta k bezbolestnému zahrádkaření ale může být snadnější, než si myslíte. U každé pohybové činnosti je zapotřebí napřímení páteře – díky tomu se klouby dostanou do ideálního nastavení a svaly začnou účinněji pracovat. Zahrada se pak okamžitě může stát vaší osobní tělocvičnou.

Mrtvý tah

Nikdo nepředpokládá, že bychom ze záhonů vykopávaly mrtvoly. Tzv. mrtvý tah cvičíme v našem případě při zvedání kolečka plného hlíny, zvedání konve s vodou, lísky plné jablek, pytlů brambor a dalších nezbytných úkonů hodných zkušeného zahrádkáře.

Technika zvedání bedny s jablky

Napřimte páteř a využijte nohy! Tím se dá práce zjednodušit, zefektivnit. Obratle a především meziobratlové ploténky při jakémkoliv vychýlení z fyziologického nastavení nutí svaly v okolí k větší silovépráci, proto se dříve unaví a následně bolí únavou.

Jak na to?

Nohy dál od sebe. Budete tak pohyblivější v kyčlích. Napřímená páteř, tzn. žádná kulatá bedra, žádný příliš kulatý hrudník. Ani předsunutá hlava. Pěkně přísně napřímeně, ať se bedna zalekne.

Klek

Klekání je takřka základní pohybovou činností a není ani zapotřebí přímo zahradničit. Když už se ale rozhodnete kleknout si k záhonku čerstvých jahod, myslete opět na svoji páteř. Čím větší pasivní zakulacení, tím více záda zabolí. Hlava, hrudník i pánev v jedné lince, i v kleku. Pocitově můžete mít „vystrčený“ zadek, i když jste správně nastaveni.

Raději si jen dřepnete? Kyčle a kolena dostanou zabrat, navíc není možné udržet neutrální nastavení páteře, rychle se unavíte a svaly se rozbolí. Výhodnější je proto klek na koleni či patě.

Rytí

Využijte váhu vlastního těla. Pokud se do rýče opřete vzpřímení, máte doslova našlápnuto k zrytí celého záhonu s poloviční námahou. Jakmile se výrazněji předkloníte, ztratíte sílu a krom kulatých, bolavých zad budete další den intenzivně vnímat i unavené paže.

Hrabání

Jedna z nejideálnějších pohybových činností, proto kdo v životě nehrabal, o hodně přišel. Práce s hráběmi umožňuje využít rotační principy páteře a pokud zachováte, opět se opakuji, napřímení páteře a měníte strany hrabání, máte vyhráno. Zvlášť v dnešní počítačové době oblast hrudní páteře často tuhne. Díky rotaci při hrabání ale máte možnost hrudní koš rozpohybovat.

Přivítejte tedy jaro s radostí s hráběmi v ruce.

Trápí vás bolavé tělo i mimo zahrádkářskou sezónu? Domluvte si konzultaci ve studiu Element pohybu v Mníšku pod Brdy. Instruktoři:

Mgr.  Michal Elčkner

+420 739 306 438

michal@elementpohybu.cz

Mirka Engelová

+420 724 508 314

mirka@elementpohybu.cz

www.elementpohybu.cz

Chudák to mládě zajíčka, tenhle ptáček určitě ztratil maminku, podívej na to osamocené srnče! Musíme jim pomoci! To jsou první myšlenky mnoha lidí, kteří ve snaze zachránit jarní mláďata divokých zvířat, živočichům spíš ublíží. Až polovina mláďat, která se dostávají do záchranných stanic, lidé seberou z přírody zbytečně. Tento scénář se opakuje na jaře každoročně, proto jsme se rozhodli tento článek věnovat radám, podle kterých poznáte, kdy mládě vaši pomoc opravdu potřebuje.

První rada patří pejskařům: je velmi důležité, abyste od půlky února až do konce května měli své psí mazlíčky na vodítku. Velké množství mláďat se dostává do stanic se zraněním způsobeným volně pobíhajícím psem.

Nejčastěji se do záchranných stanic dostávají mláďata zajíců a srnek. Zajíci si na rozdíl od divokých králíků nevyhrabávají nory, proto je úplně normální, když najdete v trávě ležící mládě bez matky. Jak u zajíců, tak u srn mláďata hned po narození vidí, slyší, nevydávají žádný pach a svým zbarvením splynou s okolím. Takto jsou nejlépe chráněná před predátory i lidmi, protože ještě neumí chodit. Matka chodí mláďata krmit jednou až dvakrát denně, a to většinou v noci, u svého potomka zůstává maximálně deset minut. Jestliže naleznete takto vypadající mládě, je vše v pořádku a na mládě vůbec nesahejte! Savci mají velmi vyvinutý čich, a pokud byste se ho dotkli, matka by ho mohla následně opustit.

Nachází-li se mládě třeba u silnice, opatrně jej přeneste v listí, trávě nebo na větvičkách maximálně o 20 metrů dál do bezpečí. Ale pokud uslyšíte nářek a volání po matce, nebo dokonce za vámi budou mláďata běhat, tak vaši pomoc potřebují. Mládě pravděpodobně několik dní nedostalo najíst v následku úmrtí matky, proto je potřeba nalézt pro mládě odbornou pomoc. A to tak že na stránce www.zvirevnouzi.cz vyhledáte nejbližší záchrannou stanici a zavoláte, aby si pro mládě přijeli, anebo ho do této stanice odvezete.

Pozor vzorná bachyně!

Velmi obezřetně se musíme chovat, pokud narazíme na proužkovaná selata. První týden po narození se selata zdržují v hnízdě, které pro ně vystavěla jejich matka. Ta se také většinou pohybuje poblíž a jako správná matka se o své dětičky náležitě bojí a střet s rozzuřenou bachyní může skončit i smrtí. Proto když uvidíte hnízdo se selátky, pryč odsud. Po prvním týdnu jsou již selata schopná většího pohybu, a tak všude následují matku a vše se od ní učí. Občas se stane, že se mládě více oddálí od matky, ale pořád ví, kde je. Pokud na takové osamocené selátko narazíte, je zapotřebí ho určitý čas pozorovat, a když bude působit zmateně a volat po matce, která nepřijde, je potřeba sele odvézt do záchranné stanice.

Narazíte-li na zemi na opeřené mladé ptáče, které není zraněné, vaši pomoc nepotřebuje. Tato ptáčata v určitém věku sama vyskakují z hnízda a rodiče je krmí na zemi. Jiná situace nastává, pokud naleznete holé ptáče, které ještě nepřetržitě pípá. Ptáče je zapotřebí chvíli pozorovat, jestli se jeho rodiče neobjeví, pokud ne, je evidentní, že je pták osiřelý a zavoláme na nejbližší záchrannou stanici. Ptáče nevracejte do hnízda, protože vazba na rodiče byla již porušena a oni toto ptáče již nepřijmou, v následku toho by umřelo hlady.

Dravcům volejte pomoc vždy

U mláďat dravých ptáků, které poznáte podle popelavého peří a silnějšího zobáku, kde není v okolí jejich rodič, je vždy potřeba pomoc. Toto mládě většinou omylem vypadne z hnízda a nemá šanci se dostat zpět. Při nálezu tohoto mláděte vždy voláme na záchrannou stanici.

Photo by Brett Sayles from Pexels

Po nálezu mládě nikdy nenechávejte doma a nesnažte se ho krmit! Spíše, než pomoct byste mu mohli ještě přitížit a krmením kravským mlékem jim může způsobit i smrt. Také se nikdy nesnažte z divokého zvířete vychovat domácího mazlíčka, v dospělosti by vám to mohlo nemile vrátit. Záchranné stanice jim poskytnou tu nejlepší pomoc, jakou potřebují.

Většina z nás si při představě školního vyučování představí pevný rozvrh hodin, kdy se střídá český jazyk, matematika, angličtina a pár zábavnějších předmětů stále dokola. Vzpomínáte na pravidelných čtyřicet pět minut trýznění a pak vytoužených deset minut přestávky? A na úlevu, která přišla s posledním zvoněním každého dne? Tak to většinou ještě v době nepříliš vzdálené doopravdy bylo. Naštěstí dnes je školní realita na většině prvních stupňů základních škol jiná.

Zkoumáme lidské tělo - badatelé ze 3. třídy

Školní vzdělávací programy a větší míra svobody a odpovědnosti dávají učitelům možnost učit i jinak, za což je většina kantorské populace ráda. Sice jde o práci náročnější na přípravu, samotnou koordinaci, realizaci i hodnocení, ale všechny zúčastněné prostě více baví! A o čem mluvím? O krátkodobých i dlouhodobých, třídních i celoškolních projektech.

Základem projektového vyučování je konstruktivní přístup ke vzdělávání, kdy se žák stává aktivním ve svém vlastním vzdělávání a pomocí různých metod sám objevuje, porovnává, zjišťuje a vyhodnocuje data či informace. Kromě osvojování badatelských postupů se u dětí rozvíjí i schopnost spolupráce a zodpovědnosti za vlastní odvedenou práci. Takto řečeno se může zdát, že jde o velmi složitý proces, kterého naše děti ještě vzhledem k věku nemohou být schopné, ale opak je pravdou. Projektově lze pracovat i s těmi nejmenšími dětmi!

Letíme do vesmíru

Zkušenost je nepřenosná

Vše, co si děti samy vyzkoušejí, osahají a objeví, se jim zapíše do paměti mnohonásobně více než fakta, která jen uslyší či si je přečtou. Snažíme se vždy vybírat taková témata, která děti zaujmou a nemusí se do nich nutit.

Tak například letos děti z páté třídy objevují známé osobnosti 20. století. Během školního roku je vyhrazeno několik vždy po sobě jdoucích dnů, kdy se děti plně ponoří do určitého tématu – tedy zkoumání jedné známé osobnosti s jasně zadanými výstupy. Jde většinou o informační plakáty, které děti musí vytvořit, power-pointové prezentace, které si připraví a mladším spolužákům i přednesou, ale může jít třeba o správně vyplněný kvíz či umělecké dílo.

Werichova vila 5. ročník

A tak letos páťáci pečlivě prozkoumali život a dílo Jana Wericha, seznámili se s Jiřím Voskovcem, navštívili Werichovu vilu, četli i shlédli několik Werichových her či zpívali písničky známé dvojice V + W. Vzhledem k tomu, že v přírodovědě byl tématem páťáků vesmír, projevily samy děti zájem o to dozvědět se něco více o dobývání vesmíru člověkem. A tak se přes Gagarina a americké mise Apollo pomalu dostáváme k další významné české osobnosti Vladimíru Remkovi.

Jak se sami hodnotíme v rámci projektu

Projekty pro každý věk

Vesmír ale nezaujal jen páťáky. Děti ze třetí třídy mají letošní projekt nazvaný Badatelský rok a celý obsah vznikl na základě jejich vlastního zájmu a nezodpovězených otázek. Na začátku roku se děti dohodly na tom, co je nejvíce zajímá a vybraly společně několik témat, kterým se chtějí během roku věnovat. A kromě zmíněného vesmíru, jehož objevování zakončily návštěvou planetária, hledají odpovědi na velmi složité otázky jako je např: Proč se kouří z ohně?, Jak vzniká DNA? či Jak fungují v těle člověka jednotlivé orgány.

Žáci čtvrtého ročníku si pro změnu „hrají“ na detektivy. Jejich školní rok je plný objevování různých záhad a zapeklitostí a svoji cestu začali opravdu stylově. Objevovali totiž, co pro běžného člověka a dítě znamená bezpečí a že Policie České republiky má často plné ruce práce s tím, aby nám naši bezpečnost zajistila.

Čtvrťáci v policejním muzeu

Přidanou hodnotou projektového vyučování je i to, že spolu mohou spolupracovat děti napříč ročníky. A tak páťáci pomáhali třeťákům objevovat svět virů a bakterií a společně zjišťovali, co je vlastně nemoc. Lidské tělo zkoumaly všechny děti od třetí do páté společně. I proto je projektová výuka mezi dětmi značně oblíbená, i když je třeba přiznat, že například prezentace před ostatními nevyhovují každému.

Danijela Perunovič toužila po životě na vesnici. Trvalo rok a půl než jí maminka ukázala inzerát na dům v Líšnici. „Je tu dobrá energie, to prostě cítíte,“ říká o vesnici nová majitelka jediné fungující restaurace. Lískovka i Slowpec nasadily laťku proklatě vysoko. Co přijde s Furnou?

Co je to vlastně Furna?

To je zděná pec na dřevo, to je z makedonštiny.

Vy jste z Makedonie?

Narodili jsme se v Makedonii, ale jsme z takového smíšeného manželství. Skoro bych řekla, že jsme z Jugoslávie. Táta byl z Černé Hory, mamka z Makedonie…

Danijela s bratrem Draganem

A jak jste se dostali do Česka?

Když řeknu náhodou, tak to vlastně bude pravda. Chtěli jsme se odstěhovat a na doporučení našich známých, kteří už tady byli, jsme přišli sem. Je to už dvaadvacet let.

Co vás přivedlo do Líšnice?

Chtěla jsem se přestěhovat na vesnici a dlouho jsem hledala, asi rok a půl, než jsem narazila na tohle. Teda mamka náhodou narazila na inzerát na tenhle dům. A když jsem sem přijela, byla tu cítit strašně dobrá energie. Když hledáte tak dlouho, tak už víte, když přijíždíte do tý vesnice, jaký z toho máte pocit. A tady to bylo ono.

Otevřeli jste tu opět restauraci, která tu už dlouho chyběla – máte s tím nějakou zkušenost?

Já ne, ale brácha, on to vlastně dělá celý život. Vlastní bary a restaurace v Praze, takže záměr byl takový, že já tu bydlím s mamkou a brácha to provozuje. Já řeším spíš ty praktické věci, když je něco potřeba zařídit, ale jinak pracuju v úplně jiném oboru. Jsem spíš taková pomocná síla. (smích)

PR se dneska říká…

Tak tak. Vidíte, jaké já mám v tomhle zkušenosti. (smích)

Kdo vlastně dával dohromady menu a celý ten koncept restaurace? To všechno brácha?

Většinou brácha, ale hodně jsme se o tom bavili a poslední slovo měl kuchař. Chtěli jsme to ale mít založené na balkánské kuchyni. Na jídelníčku najdete i pizzu, ale těch italských restaurací je už hodně. My jsme pizzu přidali proto, aby měli lidé šanci dát si pokaždé něco nového, i když chodí často. Ale to je začátek, bude se to ještě vyvíjet, budou se dělat denní nabídky, týdenní a tak. Až přijde jaro, léto, tak se to rozjede.

Kuchaře máte balkánského?

Ano. A některá jídla jinde neochutnáte. Chceme být pro místní klientelu nějak zajímaví. Jak jsem říkala, je hodně velmi podobných restaurací, kde si dáváte pořád to samé, možná trochu jinak upravené. Ale když jste takhle na vesnici, musíte být něčím zajímaví, abyste přilákali třeba i lidi z okolí. Musíte nabízet něco, co nepotkáte na každém rohu.

Kdybych po vás chtěla tip, co určitě ochutnat, co byste mi poradila?

Asi pljeskavici al dragi a makedonskou pitu… Ono je spousta jídel, která se teprve budou připravovat, ale chceme ještě počkat, než se to tu trochu rozjede. Možná jste ochutnala naši dršťkovou polévku? Ta je v nabídce jenom někdy, na běžném menu není. Tak tu si nenechte ujít.

A máte tam i nějaký rodinný recept?

Rodinný recept asi ani ne, ale máme hlavního šéfa naši mamku, která nám vždycky řekne, tohle ne, tohle se takhle nedělá. Protože ona jako Makedonka umí výborně vařit, a navíc můj děda byl taky kuchař, takže se vždycky snažíme to nějak přizpůsobit, aby to bylo co nejvíc podle ní, jako podomácku uvařené. Speciální recept, to ne. Ale třeba přijdeme časem na to, co jsme třeba jedly jako děti nebo tak. Nápady jsou, jenom člověk neví, jak na to kdo zareaguje. Nemůžete hned na hosty vybafnout s nějakými specialitami, které je zaskočí jen tím, že nevědí, co to vůbec je. Lidé si musí zvyknout. Pak uvidíme. Tohle jsou jen začátky. Časem to bude lepší, zajímavější a různorodější.

Když se dívám za vás na vitrínu s víny, máte i nějaká balkánská?

Zatím jsou to především italská vína, ale máme i černohorská a časem jich bude víc. Třeba chorvatská. Přecejen jsme otevírali týden před Vánoci a chtěli jsme tu mít takový ten základ. Trochu jsme už i s otevřením spěchali, protože lidé se pořád ptali a my jsme to pořád posouvali a slibovali, že na jaře. Už to bylo trapné, myslím, že to skoro vypadalo, že si vymýšlíme. (smích)

Ona tu ta hospoda prostě chyběla…

To chápu, když si chcete prostě jen někde sednout, nebo nechcete vařit… Ve městě je to jednoduché, jednoduše někam vyrazíte. Ale tady už musíte jet někam dál, řešit dopravu, když se chcete napít. Tak teď jsme tu my. Ještě obchod by to nějaký chtělo.

Jak máte otevřeno?

Otevírací dobu musíme ještě vychytat. V létě to nejspíš bude klasický týdenní provoz, teď je to jen od čtvrtka do neděle. Uvidíme podle zájmu. Otevřeno je do 22:00, ale pokud je dobrá nálada, může se to protáhnout. Dokud hosté neruší noční klid. Rozhodně si chceme udržet se sousedy dobrý vztah. (smích)

Málokdo z vás to ví, ale v Líšnici se už pátým rokem cvičí jóga. V současnosti je lektorkou Anežka Petrásková. Mladinká jogínka už má za sebou desetiletou praxi a ve svých lekcích snoubí relaxační prvky s těmi aktivizujícími. „Podporuji schopnost každého klienta naslouchat svému tělu, aby k němu dokázal citlivě přistupovat a respektovat jeho možnosti,“ říká lektorka, která v Líšnici cvičí už druhým rokem.

Proč je jóga v západních zemích tak oblíbená? „Intuitivně hledáme útočiště, kde bychom si mohli odpočinout od každodenních stresujících situací a náročných úkolů. Jóga je komplexní metodou, přístupem nebo technikou, která nás učí, jak zacházet se svým tělem a se svou myslí,“ vysvětluje Anežka.

Účelem je, abychom byli schopni využívat vlastní soustředěnou pozornost a směřovat ji k tělesným pocitům a myšlenkám. „Takové soustředění nás přivádí do přítomného okamžiku, který je tím jediným, v němž můžeme dosahovat jakýkoliv žádoucích změn,“ odkrývá filozofičtější podstatu oblíbeného sportu lektorka.

Jóga nabízí soubor ásán (jógových pozic), kterými podporujeme správnou funkci tělesných orgánů, posiluje a protahuje svaly, o kterých často ani nevíme, že je máme, a v závěru učí schopnosti svalové i mentální relaxace. To vše probíhá za pomoci vědomé práce s dechem, který je mostem mezi myslí a tělem. „To, co se naučíme na podložce, můžeme zúročit i v každodenním životě, což je tím hlavním smyslem jógy,“ slibuje Anežka.

Cvičí se každé pondělí a čtvrtek od 19.00. Cena lekce je 160 kč. Místo je nutné rezervovat přímo u lektorky na tel. č. 774 189 447, kapacita je omezená.

Vážení čtenáři, milí spoluobčané,

chtěl bych napsat pár řádek a poděkovat nám všem, že již podvanácté v řadě jsme si mohli o Vánocích společně užít slavnostní mši „Hej, Mistře!“ zvanou též „Rybovka“.

Tento ročník ve mně však zanechal mnohem více než většina předchozích líšnických provedení. Jde o to, že tento rok nebylo, z mé strany, na organizaci dost času a já se na začátku listopadu rozhodl, že provedení Rybovky bude jen v malém komorním obsazení. Vše jsem nachystal a s interprety se dohodl. „Nu co, běžně se to tak dělá v mnohých kostelech a všem se to líbí,“ znělo mi v hlavě. Cítil jsem se docela dobře, že i přes své letošní pracovní nasazení, většinou na Moravě, je vše připraveno a bude to zas něco jiného. Trochu mě ale přepadala vzpomínka, jak jsem před pár lety sklidil kritiku, když jsem jedinkrát nezpíval sólo. Tenkrát jsem také chtěl malou změnu.

K mému překvapení se však v půlce listopadu začaly dít věci úplně jinak. Nejprve jsem se potkal s jedním pánem z Líšnice, který mi říkal, že slyšel o záměru „lite verze“ letošní Rybovky a co se prý děje? „Jak můžu pomoci?“ povídá. Vše jsem mu vylíčil. On na to však odvětil, že by to byla škoda a že Rybovka už k Líšnici patří a že mluvil i s dalšími, kteří mohou pomoci, a jde-li o finanční podporu, tak že už mluvil i s kamarády a že hasiči mají na věc stejný názor a pomůžou. „Aha…,“ začalo mi to tak nějak šrotovat v hlavě a dal jsem si pár dní na rozmyšlenou.

Přemýšlel jsem, zda nabídku pomoci přijmout či nikoli, a hlavou mi šla spousta dojmů. V loňském roce, někdy na jaře, jsem se dostal na několik zasedání zastupitelstva obce s občany a musím říci, že jsem byl až vyděšen, jak se někteří lidé takříkajíc z opačných „táborů“ dokáží nevhodně chovat a vyjadřovat o sobě navzájem. Bylo mi z toho opravdu smutno. A protože v Líšnici znám skoro všechny, začal jsem se tehdy ptát a naslouchat oběma stranám. Snažil jsem se více chodit na společenské akce v Líšnici a spojil se i s místní omladinou, ale pořád zde bylo a je mnoho otázek…

A najednou jsem pochopil, že toto je přesně to, o co se celou tu dobu snažím, a že je to dar i odpověď. Mám touhu lidi kulturou spíše přivádět k zamyšlení, a právě tady se to povedlo. Provedli jsme opět Rybovku v plném obsazení a pomohly mi oba „tábory“, pan farář i jeden manželský pár.

Děkuji Vám, sousedé!

Odhoďme svá ega a veďme obec k dalším skvělým a nejen kulturním počinům. Všichni máme co nabídnout. Tak nabízejme a naslouchejme. Například o Velikonocích proběhne v líšnickém kostele opět Korunovační mše W. A. Mozarta, tak můžete přijít naslouchat i tam.

Berte, prosím, můj příspěvek jako zamyšlení a poděkování. Nemám žádnou politickou ambici, jen mám Líšnici rád.

Váš Jarda Novák ml.

Vážení sousedé,

tento způsob zimy zdál se mi být poněkud podivný, parafrázováno slovy klasika. Za své 12leté působení na obci jsem ještě nezažila, abychom ani jednou neodhrnovali sníh.  Radost nám to však bohužel nedělá. Deficit podzemní vody se opět prohloubí a znovu začne „boj o vodu“.  I přes to, že bychom v letošním roce měli zrealizovat projekt „Zvýšení akumulace vodojemu Líšnice“, prosíme o obezřetné a ohleduplné zacházení s vodou.  

I přes to všechno se už moc těším na jaro, teplo a dlouhé dny. Doufejme, že lidstvo na celém světě překoná všechny neduhy a choroby a bude se opět radovat ze života.

Přeji vám krásné jaro, plno radosti a málo starostí.

Hana Navrátilová

Zásahová jednotka v akci

Nový rok 2020 začal pro naši hasičskou zásahovou jednotku hned dvěma výjezdy k požárům po sobě.

Požár osobního automobilu u bytovek

sobota 4. ledna 2020

Okolo 22.30 byla naše zásahová jednotka povolána k požáru osobního automobilu do horní části obce k bytovkám, kde plameny zachvátily vozidlo v plném rozsahu.

Zahoření sazí v komíně

pondělí 6. ledna 2020

Okolo 16.00 byla naše zásahová jednotka povolána k požáru sazí v komíně v rodinném domě ve spodní části obce. K větším škodám na majetku naštěstí nedošlo. Vznícení sazí v komíně bývá velmi častou příčinou požárů. Komíny by se měly čistit několikrát za rok – to je možné zajistit i svépomocí, ale jednou za rok musí komín prohlédnout kominík a vystavit o tom zprávu.

Výroční volební valná hromada

V pátek 24. ledna se od 19.00 v hasičské zbrojnici konala mimořádná volební valná hromada. Pozvání přijali zástupci sborů dobrovolných hasičů 7. okrsku. Přítomní byli seznámeni s výroční zprávou o činnosti sboru za rok 2019, zprávou o hospodaření sboru, zprávou kontrolní a revizní rady a s plánem činnosti sboru na rok 2020.

Valná hromada SDH Líšnice zvolila na další funkční období 2020 – 2025 nový výbor sboru v tomto složení: Josef Hájek – starosta SDH, Tomáš Rendek – náměstek starosty, Karel Mašek – velitel SDH, Miroslav Rendek – zástupce velitele, Antonín Kalenda – strojník, Jaroslav Novák – referent prevence, Lukáš Mašek – jednatel, Karel Žbánek – hospodář, Eva Rendeková – referentka žen, Luděk Žůrek – revizor.

Dalším bodem programu schůze bylo předání hasičských ocenění „za věrnost“ dlouholetým členům sboru. Oceněnými byli: J. Novák, Z. Novák a Z. Zamrazil za 50 let členství u sboru a  J. Vozka a J. Liška za 60 let členství u sboru.

Závěrem hosté poděkovali všem členům za jejich záslužnou práci a popřáli novému výboru mnoho sil do další činnosti. Následovalo pohoštění výborným kančím gulášem tradičně od Jaroslava Nováka a volná zábava.

SDH Líšnice připravuje

Duben – pálení čarodějnic a stavění májky

Květen – Floriánskou mši v líšnickém kostele, kterou bude celebrovat kardinál Dominik Duka

Květen – sběr železného šrotu

Červen – dětský den pro líšnické děti

O těchto tradičních akcích budete včas informováni.

Gratulace k životnímu jubileu

Jako poděkování své dlouholeté člence Aleně Rákosníkové předali zástupci SDH Líšnice dárkový balíček a květiny ke krásnému jubileu. Starosta sboru jí poděkoval za práci, kterou vykonala pro sbor v době své aktivní činnosti, a popřál vše nejlepší do dalších let.

Světem hýbe fenomén HYGGE a lidé se učí „udělat si to hezké“. Bohužel snaha často končí za hranicí vlastního pozemku. Co nevidím, to mě netíží. Následující fotky jsou každodenní realitou obecních technických služeb. Komentář asi netřeba. Nebo si tu zopakujeme pár pravidel, abychom to měli „hygge“ v celé obci?

Přeplněný kontejner, to je smůla. Jak to vyřešit? Odpadky si vezměte domů. Vše, co není pečlivě uzavřené uvnitř, rozfouká vítr nebo se tomu na zoubek podívá divá zvěř. A pak to rozhodně hezký není.
Na přeplněné kontejnery je ještě jeden lék. Neházet tam objemný odpad, který patří na sběrný dvůr. Když už si třeba gauč naložíte do auta, tak s ohledem na sousedy dojeďte do Mníšku, postarají se o to. A nebudete se muset plížit za noci.
Jedno takové pravidlo taky říká, že když se to do kontejneru nevejde, pak to tam nepatří. A nepatří to tam, ani když tím vy sami naplníte celý kontejner. Když už je to v autě, hurá na Mníšek. Je to tam pěkné.
Nechce se vám do Mníšku? Ten zrušený most a tak? Dvakrát do roka sbírá obec velkoobjemový odpad. Tak si to kanape nechte chvíli v garáži. Dejte na něj přehoz, polštářky, zapalte svíčky, bude to taky hygge.
Jenže i obecní svoz má svá pravidla. Gumy, stará pračka nebo třeba vyschlé barely s barvou patří jinam. Třídí se zvlášť. Nevíte si s tím rady? Zajeďte na líšnickou náves, kluci z technických vám poradí!

Věříme, že se to děje všechno vlastně omylem, proto berte tento text s nadsázkou. Jen takové upozornění, že váš odpad by neměl být problémem vašich sousedů. Z čeho se platí případná náprava? Ano, z obecního rozpočtu. A ten je nás všech.

Padající internet, nestabilní signál i mnohem nižší rychlost, než slibuje smlouva, patří ke koloritu líšnického on-line života. Dobrou zprávou může být příchod nového poskytovatele. První vysílač už „stojí“ u golfu a jedná se o dalších.

„Neziskový spolek JMNet poskytuje stabilní připojení k internetu, televizi i volání a pro členy pořádá různé vzdělávací a zábavní akce,“ představuje spolek Michal Kaňka, který ho v Líšnici zastupuje. V současné době má JMNet první vysílač u golfu a jedná o umístění dalších. „Součástí projektu budou i veřejné přípojné body pro občany Líšnice. Čím víc se nás připojí, tím kvalitnější budou i služby,“ říká Michal Kaňka.

Připojení k síti JMNet lze domluvit jednoduše on-line – na webu spolku je připravený kontaktní formulář, na jeho základě spolek potvrdí možnost připojení a následně se ozve technik, který může osobně nainstalovat potřebné vybavení nebo poskytnout podporu na telefonu; technikovi nebo do 14 dnů e-mailem či osobně se odevzdává také přihláška ke členství a hrazení poplatku za službu.

Aktuálně stojí měsíční tarif 400 Kč a není nijak omezený objemem dat. Běžná rychlost technologie AirMax AC se pohybuje okolo 60 Mbit/s.

Více informací o projektu naleznete na stránkách www.jmnet.cz/lisnice a na e-mailu lisnice@jmnet.cz.

Foto: Pexels.com

V zastavěných částech Líšnice se objevily kopie obecní vyhlášky o povinnostech majitelů psů i nové koše na psí exkrementy. Cílem je zjednodušit život chovatelům i jejich sousedům. Zmíněná vyhláška totiž ukládá pejskařům vodit v zastavěné části obce psi na vodítku a uklízet neprodleně jejich výkaly.

S rostoucím počtem obyvatel roste i počet čtyřnohých miláčků a potřeba nějak se sžít s ostatními. Život na vesnici láká nechat psy volně si užívat života, a když si miláček někde něco „odloží“, nechat to být. Jenže Líšnice je plná předzahrádek, cestiček, které si místní každodenně vyšlapávají, a míst, kde se často pohybují i malé děti, a tam psí výkaly prostě nepatří.

Někdo vzal právo do svých rukou a nechává pejskařům decentní i poměrně upřímná sdělení, někdo jen tiše trpěl. A někdo si nesl smradlavý pytlík poctivě celou procházku a někdo se modlil, aby jeho svěřenec neměl onu potřebu víckrát za procházku, než kolik bylo pytlíků v kapse.

Začátkem roku přibyly ve vsi nové koše přímo pro pejskaře. „Úklid psích exkrementů by měl být samozřejmostí. Podle potřeby budeme koše doplňovat. Velmi rádi uvítáme vaše podněty, kam bychom měli ještě další koše přidat,“ říká starostka obce Hana Navrátilová.

Je to dobrák, ale patří na vodítko

Obec má také vydanou Obecně závaznou vyhlášku omezující volný pohyb psů na veřejném prostranství. „Zásadní podmínkou její účinnosti je dodržování pravidel v ní stanovených. Může se stát, že psi volně pobíhají po vsi, utečou nebo vyběhnou zpoza plotu. Někdy jsou také venčeni bez vodítka. Majitelé by však měli hned reagovat a psy odvolat a zabezpečit. Někteří kolemjdoucí lidé nemají se psy dobré zkušenosti a někteří mohou být po nějakém lékařském zákroku, který jim znemožňuje případný, byť dobrý, úmysl pejska ustát. Mějte, milí pejskaři, prosím, toto na paměti a buďte ohleduplní ke svým sousedům i svému okolí,“ vyzývá chovatele starostka.

Pokud víte, že pes neposlechne, pokud uvidí zvěř nebo jiného psa, neměli byste ho z vodítka pouštět bez náhubku ani mimo obydlenou část obce. Zvážit byste měli i návštěvu některého ze cvičišť v okolí. Výborné recenze má třeba Kynologický klub Lety. Kontakty i informace o klubu a jeho aktivitách najdete na www.kklety.cz.