Homo homini vicinus

15. 2. 2020

Člověk člověku vlkem sousedem

Snad mi latiníci prominou malé pozměnění slavného výroku starověkého dramatika, ale dle mého soudu je tento inovovaný pravdivý stejně, možná i více nežli původní. Uvědomil jsem si to kdysi dávno, v minulém století, když jsme se přistěhovali do Líšnice a poprvé vyšli na ulici. Zjistil jsem, že neznám vůbec nikoho, ale úplně všichni znají mne. Německy se tomu říká „neue Gesicht Effekt“. Zapamatovat si jednoho nově příchozího je mnohem jednodušší nežli pro toho nově příchozího pamatovat si několik set nových lidí. A pak mi došlo ještě jedno. Nestal jsem se jen novým obyvatelem Líšnice, ale i novým sousedem.

Malé vesnice mají oproti městům jednu ohromnou odlišnost – každý zná každého, ví, jak se jmenuje, kde bydlí, co dělá, kde studují jeho děti (kolikrát i s jakým prospěchem) a s kým chodí nebo se rozešly, kolikrát je rozvedený nebo málem rozvedený, na co umřela jeho prababička a tak dále. Tak říkajíc si lidé vidí do talíře, a i když v době Facebooku si lidé vidí do talíře naprosto běžně i na větší vzdálenosti, na vesnicích kromě toho talíře vidíme i všechno ostatní. A to nám dává mnohem větší možnosti si navzájem šlapat po kuřích okách, se všemi následky, jaké toto chování přináší. Respektive – ne že bychom si po těch kuřích okách šlapali více, než lidé ve městech. Ale na rozdíl od nich toho, kdo nám na kuří oko šlápl, známe osobně. Vždycky.

Pueblo pequeño, infierno grande, říkají tomu Španělé. Malé město, velké peklo.

V dobách, kdy se ještě dopisy psaly tužkou na papír a nedoručovaly se do mobilních telefonů, nýbrž do takových krabiček na plotech nebo na zdech domů, jsem studoval v Ostravě-Hrabůvce. Je tam obrovské betonové sídliště tvořené vysokými a dlouhými paneláky, kvůli jejich prolomenému půdorysu se jim říká hokejky. A v těch panelácích bydleli mí spolužáci – a vůbec nevěděli, kdo bydlí v ostatních bytech. Nechápal jsem, jak někdo může neznat své sousedy, ale pak mi došlo, že v jednom tom domě bydlí skoro tisíc lidí. Je jich příliš a tak se navzájem už nevnímají. Jako kdyby tam nebyli. Lidem v jednom bytě je úplně jedno, co se děje v bytě nad nimi nebo pod nimi. Neznají se, nezajímají se o sebe – a neberou na sebe žádné ohledy. Věděli, že vedle jejich bytu jsou jiné byty, ale nevěděli, že v těch bytech žijí sousedé.

Ono totiž být dobrým sousedem není zrovna jednoduchá disciplína. Já sám trénuju už fakt dlouho, ale výsledkem si vůbec nejsem jistý. Nejhorší na tom je, že na tohle nejsou řádné kurzy. Kdybyste se chtěli učit programování, řídit bagr, zapůsobit na supermodelku, vylepšit auru, vařit polévku z vlaštovčích hnízd, to všechno nabízejí různé agentury nebo zkušení lektoři, ale jak se stát sousedem, to vás nikdo nenaučí. Pravdou je, že některé disciplíny mi docela jdou. Například netopit v kotli PET flaškama, to mi nedělalo žádný problém, tím spíš, že nemáme kotel, do kterého by šly hodit. Nezkoušet si novou motorovou pilu o víkendu v osm hodin ráno, to jsem se taky naučil. Vzhledem k věku mi čím dál tím lépe jde neslavit až do rána při zpěvu budovatelských písní. Trochu kulhám v náročnějších oborech, například zabránit psům v noci štěkat. Vždycky, když mi to začne jít, přijde nějaké prase a můžu začít nanovo. Ale snažím se.

A je mi jasné, že se snaží i jiní. V Líšnici máme spoustu skvělých sousedů, kteří nejen, že nikomu neškodí, ale zásobují své okolí okurkami, saláty, třešněmi a jinými cennými komoditami. Ti mne naučili, že člověk člověku není vlkem, jak tvrdil Titus Maccius Plautus, nýbrž sousedem. A že k tomu, aby byl člověk dobrým sousedem, vlastně stačí docela málo. V jedné staré knize to kdysi kdosi napsal, ale časem se původní text trochu pozměnil. Původně to totiž bylo takhle: nečiň svému sousedu to, co nechceš, aby tvůj soused činil tobě.

Fotografie od uživatele Skitterphoto ze služby Pexels