Náš společný domov

15. 2. 2020

Většina lidí očekává, že papež se věnuje náboženským tématům a řeší problémy týkající se církve. Ale současný papež František překvapil velkou starostí, ale i obavou o náš společný domov – planetu Zemi. V květnu roku 2015 vydal okružní list (říkáme mu encyklika) nazvaný „Laudato si“ (tj. „Buď pochválen“).  Inspiroval se přitom chvalozpěvem svatého Františka z Assisi, který obdivoval krásu Božího stvoření a vybízel, abychom v přírodě rozpoznali nádhernou knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a sděluje nám něco ze své krásy a dobroty.

Papež klade otázku: Co se děje našemu domovu? Zamýšlí se nad znečištěním způsobeným odpady, nad kulturou typu použij a vyhoď, nad klimatickými změnami, nedostatkem pitné vody, drancováním přírodních zdrojů, plýtváním v rozvinutých zemích – aniž by byl vyřešen problém chudoby. Nastiňuje příčiny ekologické krize a nedostatky úcty ke společnému domovu. Ale také podává návrhy, jak se zorientovat a jak jednat.

Mnoho věcí musí změnit své směřování, ale především se potřebuje změnit samo lidstvo. Chybí mu vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a společně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových postojů a životních stylů. Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu zajišťujícího odbyt svým produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jen násilí a vzájemné ničení.

Nicméně není vše ztraceno, protože lidské bytosti, které jsou schopny až do krajnosti se ničit, se mohou též přemoci, opět se rozhodnout pro dobro a obnovit se – nezávisle na jakékoli psychologické či sociální podmíněnosti, která je jim vnucována. Jsou schopni čestně na sebe pohlédnout, pocítit znechucení a vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují žádné systémy, které by mohly zcela přehlušit otevřenost dobru, pravdě a kráse či schopnost reagovat, kterou Bůh nadále vzbuzuje v hloubi našich srdcí. Každou osobu tohoto světa žádám, aby nezapomínala na tuto svou důstojnost, kterou jí nikdo nemá právo vzít.

Výchovná prostředí jsou různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Dobrá školní výchova v dětství a dospívání zasévá semena, která mohou přinášet plody celý život. Chci však zdůraznit ústřední význam rodiny, protože je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života. V rodině se formují první návyky lásky a péče o život, jako je například správné užívání věcí, pořádek a čistota, respektování místního ekosystému a ochrana všech tvorů. V rodině se učíme bez panovačnosti prosit o dovolení, říkat „děkuji“ jako výraz upřímného uznání přijatých věcí, ovládat agresivitu nebo chtivost a prosit o odpuštění, když se dopustíme něčeho špatného. Tato drobná gesta upřímné zdvořilosti pomáhají budovat kulturu vzájemně sdíleného života a úcty k tomu, co nás obklopuje.

Zastavme se, učme se obdivovat krásu, oceňme ji, pak se z každé věci nestane jen předmět spotřeby a bezbřehého zneužívání.

Přeji vám, milí přátelé, krásný a požehnaný čas.

Jan Dlouhý, farář

Fotografie od uživatele Scott Webb ze služby Pexels