Mám rád historické souvislosti a různé zajímavosti o příčinách či následcích událostí, o kterých sice panuje určité povědomí, ale jejich pozadí nezná skoro nikdo. Člověk pak lépe chápe, proč se co stalo, a dokáže do určité míry odhadnout, co se teprve stane. Protože i když Hérakleitos tvrdil, že není možné vstoupit dvakrát do jedné řeky, naběhnout si opakovaně do stejného maléru, to jde velmi snadno a lidstvo to dělá pořád…

Možná se ptáte, co má společného Anton Špelec se sborem dobrovolných hasičů, když přece každý ví, že tato filmová postava, ztvárněná Vlastou Burianem, byl ostrostřelec. Ale víte, kdo to byli ostrostřelci?

Jednalo se o dobrovolnické jednotky městské domobrany, zakládané již od 13. století. Vyznamenaly se v boji proti mnoha nepřátelům, bránily města proti Turkům, Napoleonově armádě, moravské sbory dokonce bojovaly proti uherskému povstání. Ovšem postupně, spolu s čím dál lepší organizací armády, byla vojenská činnost sborů utlumena. Postupně se z kdysi vojenských jednotek staly organizace spíše společenské. Příslušníci ostrostřelců se účastnili mší, poutí, plesů a jiných společenských událostí. Střelbu provozovali již jen v rámci cvičení a soutěží. Bojové nasazení jim bylo odepřeno.

Na začátku první světové války byla jejich činnost zcela pozastavena a po jejím skončení jim byly definitivně odebrány zbraně. Ostrostřelci sice občas vypomáhali při hlídkování ve městech, ale to byla práce policejní a ne vojenská. V současné době jsou jednotky ostrostřelců zapsanými spolky. Jsou ozdobou společenských akcí, nastoupeni ve vycházkových uniformách s historickými prapory, nacvičují pořadové cviky, aktivnější z nich se účastní soutěží. Ale nebojují a bojovat nesmí. Nejsou to vojáci.

A tím se dostávám k podobnosti mezi ostrostřelci a dobrovolnými hasiči. Během posledních pár let prošly úplně stejným vývojem sbory dobrovolných hasičů. Kdysi nezbytná složka každé větší obce, hlavní síla bojující proti ohni a jiným katastrofám, složena z ctěných občanů měst či vesnic, zakládaná s podporou měšťanů, šlechty (na ten líšnický zaslal dar i císař pán) se krok za krokem přetvářela v organizaci spíše společenskou. Práci dobrovolných hasičů postupně přebíraly profesionální sbory a definitivní tečku za slavnou dobou hašení požárů učinil zákon o integrovaném záchranném systému z roku 2001, který striktně stanovil, jaké složky se účastní záchranných operací. Někdejší práci dobrovolných hasičů přebírají profesionálové, doplnění organizačními jednotkami obcí pod názvem Jednotka sboru dobrovolných hasičů, která, ač má podobný název, nemá po organizační a právní stránce se Sborem dobrovolných hasičů nic společného. Sbor dobrovolných hasičů se stal zapsaným spolkem, tedy ocitl se v úplně stejné situaci, jako ostrostřelci. Nadále má svou slavnou historii, uniformy, prapory, ale hasit požáry nesmí, stejně jako ostrostřelci nesmějí bojovat. Vyslat sbor dobrovolných hasičů k požáru je stejné, jako poslat jednotku ostrostřelců do Afghánistánu.

Vzrušená debata o přestavbě hasičské zbrojnice tak, aby kromě sboru dobrovolných hasičů a zásahové jednotky obce sloužila i jiným zájmovým sdružením, mi připomněla rozhořčení Antona Špelce, když zjistil, že mu byla upřena medajle. Ve filmu Martina Friče je to podáno jako komediální zápletka, ale skutečný Anton Špelec by cítil stejnou křivdu, jakou cítí někteří členové SDH při myšlence, že by hasičárna sloužila i jiným subjektům. Střetává se historie se současností, zatímco dlouholetí členové obou těchto organizací se stále cítili být aktivními ochránci obce, ve skutečnosti jimi již nejsou – a podle zákona ani být nesmí. Požadavek, aby určitý obecní objekt sloužil pouze sboru dobrovolných hasičů je totožný s žádostí, aby tento objekt sloužil pouze klubu ostrostřelců.

Osobně mám zájmové organizace moc rád a je skvělé, že je v obci máme. Všechny, od myslivců přes hasiče a Ženy 50+ a 50-, ať jsou na tahu nebo ne, Kuliš a všechny ostatní. A kdybychom měli spolek ostrostřelců, byl bych rád i za něj. Ale nemohu dávat přednost jednomu před druhým. Všechny přispívají ke společenskému životu v obci a všechny jsou důležité. Slavná historie je báječná věc, ale důležitá je i současnost a budoucnost. Myslím, že bychom měli uvažovat jako Alexandr Dumas, když se ho ptali, jaké má slavné předky. „Žádné nepotřebuju,“ odpověděl. „Já sám jsem slavný předek.“