Vilibald Hořenek: Místo narození si nevybíráme, ale domov si tvoříme sami

17. 6. 2020

Bývalý líšnický kronikář, autor více než dvou desítek historických článků o Líšnici a známý pamětník se narodil stovky kilometrů odsud, na Hlučínsku. Do míst, kde „lísky dávají dobrou noc“, přišel až za svou ženou. Na rodné Ludgeřovice nezapomíná, i když doma je už v Líšnici. O svých kořenech, vojenské kariéře i zálibách vypráví devadesátiletý inženýr železniční a vodní dopravy Vilibald Hořenek.

V květnu jsme si připomínali 75 let od konce druhé světové války. Vám se před lety povedlo vypátrat hrob vlastního strýce Richarda, který zmizel v bitvě u Stalingradu. Jak složité bylo pátrání?

Ludgeřovice jsou obcí Hlučínska, což je oblast mezi Opavou a Ostravou, která má asi 50 tisíc obyvatel. V roce 1742 bylo území připojeno k Prusku, v roce 1920 k ČSR, po Mnichovu v roce 1938 k Německé říši, po válce k ČSR. Hlučíňané museli narukovat do Wehrmachtu. Mnoho se jich nevrátilo. Nejmladší bratr mého otce Richard Hořenek se stal v bitvě u Stalingradu (1943) nezvěstným. V roce 2014 jsem na webových stánkách „Hultschiner Soldaten“ našel informaci, že jméno Richarda Hořenka je uvedeno na 12. desce, 34. památné krychli na vojenském hřbitově Rassoska ve Volgogradské oblasti Ruské federace. Přes velvyslanectví v Praze jsem se elektronickou cestou obrátil na Správu Volgogradské oblasti s přáním o pořízení fotografie památníku se jménem mého strejdy. 9. 12. 2014 jsem byl mile překvapen. Správa Gorodiščenské městské části Volgogradské oblasti mi sdělila, že 1,6 km jihovýchodně od obydlí obce Rassoška je „Vojenský památný hřbitov vojáků zahynulých v době stalingradské bitvy“. V jedné jeho části jsou pochování ruští vojáci ve druhé němečtí. Silnice dělí nepřátele i sousedy. Pracovníci našli mnou požadované jméno a elektronicky mi zaslali fotografie žulové krychle a pohled na hřbitov. Následující rok bylo jméno strýce mým přičiněním za pomoci sestry dopsáno na pomník obětem I. a II. světové války na místním hřbitově v Ludgeřovicích.

Po více než půl století se podařilo v Rusku najít i památku strýce padlého v bitvě u Stalingradu.

Neodpustím si otázku na Vás jako pamětníka – výročí konce války připadlo na dobu pandemie koronaviru, o které někteří politici mluví také jako o válce. Není to přehnané?

Podle mě jde o události absolutně nesrovnatelné. Netroufám si odpovědět.

A jsou srovnatelné Líšnice a Ludgeřovice, konkrétně Vrablovec, kde jste se narodil?

Vrablovec je počtem obyvatel menší než Líšnice, je osadou obce Ludgeřovice, která je čtvrtou největší obcí v ČR. Líšnice je uváděná jako středočeská zemědělská vesnice, převážná většina obyvatel Ludgeřovic pracovala v uhelných dolech.

Kudy vlastně vedla cesta z Hlučínska až sem k Praze?

Do nástupu vojenské základní služby v roce 1950 jsem byl telegrafistou v Ostravě na hlavním nádraží. V roce 1952 jsem byl aktivován jako voják z povolání v hodnosti poručík. Prošel jsem zařazeními a kurzy vojenské dopravy v Brně, Olomouci, Pardubicích a Praze. Jednou mě při služební cestě ve vlaku kontrolovala sympatická průvodčí. Slečna Květuše Pojerová z Líšnice, štěstí, nebo osud? 1. 7. 1958 na Staroměstské radnici v Praze jí říkám své ANO. Svatební hostina se konala v Palace hotelu Jíloviště. Následující rok se nám narodila dcera.

V roce 1960, ukončením pětiletého studia na akademii v Leningradě v hodnosti kapitán, mi byla přiznána kvalifikace inženýr železniční a vodní dopravy. Nastoupil jsem na velitelství 1. Armády, po reorganizaci velitelství Západního vojenského okruhu do Příbrami, kde mi byl přidělen byt. Přes 30 let jsem byl občanem města Příbram. Do roku 1971 jako voják z povolání. Po propuštění z armády z politických důvodů jsem nastoupil k Rudným dolům do výpočetního střediska, kde jsem pracoval do odchodu do důchodu. Manželka byla mzdovou účetní na ČSAD v Příbrami. Na vesnický život jsme se připravovali již v době zaměstnání a těšili se, že budeme ještě v bližším kontaktu s vnoučaty.

Kde jste tedy doma? I po 80 letech jste do Ludgeřovic posílal své texty se vzpomínkami i faktickými opravami…

Domov si v průběhu života vytváříme. Mým domovem se stala Líšnice, kde jsme v roce 1977 svépomocí zahájili stavbu rodinného domku. Žijeme zde dvougeneračně. Styk s vnoučaty mi usnadnil psychicky nelehký přechod z dlouholetého zaměstnání do důchodu. Vnoučat jsem si užil.

Místo narození si člověk nemůže vybrat. Ne vždy je i jeho domovem. V Ludgeřovicích, kde jsem se narodil, podle rodinné kroniky žili předkové mé maminky od konce 17. století. Mám to místo stále rád. Žije tam moje sestra s rodinou a někteří příbuzní. V minulém roce obec vysazovala lípy na takzvané Farské cestě, kde jsem léta chodil. Každý si mohl jednu koupit a vysázet. Na štítku je moje jméno. Nezaváhal jsem.

Přesto, že jste se v Líšnici nenarodil, víte o místní historii více než kdo jiný. Kdy jste se začal o ni zajímat?

V 80. letech minulého století jsem si přečetl „PAMÁTNÍK sboru dobrovolných hasičů v Lišnici a obce Lišnice“ od Františka Přibíka, bývalého starosty sboru a obce. Vyšel v roce 1927 k 50. výročí založení sboru. Později jsem se seznámil s publikacemi historika PhDr. Zdeňka Boháče, Cs. „Líšnice v minulosti a současnosti“, prvním vydáním z roku 1987 a 2. rozšířeným vydáním v roce 1995. Do kolektivu organizátorů oslav 300 let školy v Líšnici mě pozvala ředitelka školy Mgr. Jana Čiháková. Tam jsem zalistoval v kronikách školy a obce. Dokonce jsem spoluautorem publikace „300 let školy v Líšnici 1696–1996“, o kterou byl velký zájem. 

Kronika obce byla vedena od roku 1933 do roku 1979 ve třech pamětních knihách. Bohužel nikdo nezajistil její pokračování. Odstranit toto slabé místo v kulturní tradici obce si předsevzal starosta Josef Hájek. Snažil se najít kronikáře.  Oslovil i mne. Nemyslím, že bych byl tím nejvhodnějším kandidátem, přesto jsem dal příslib, že kroniku povedu, hlavně z úcty k práci mých předchůdců. Zastupitelstvo obce mě jmenovalo kronikářem 29. 9. 1998. Za osm let činnosti jsem zaznamenal události za léta 1998-2005 a retrospektivně dopsal 1980-1997. 

Kde jste čerpal informace?

Seznam domů a jejich majitelů jsem zpracoval podle údajů OÚ, ale návštěvou v každém domku jsem je upřesnil. Neodradila mě neochota některých obyvatel. Zúčastňoval jsem se zasedání zastupitelstva i schůzí veřejných organizací. Údaje pro retrospektivní zápisy jsem čerpal z archivních dokladů uložených na OÚ, z účetních dokladů bývalého státního statku (poskytl mi je Ing. Jaroslav Novák), dochovaných knih zápisů společenských organizací a besedami s pamětníky. O líšnické farnosti mi nejvíce informací podala kostelnice Jiřina Nováková. Přehledy počasí jsem sestavil z pravidelných záznamů vedených na golfovém hřišti. Ochotně mi je půjčil greenkeeper Jiří Vozka. Údaje o místní škole mi poskytovala ředitelka školy Mgr. Jana Čiháková. Kronikáři je sice ponechána tvořivá volnost, ale každý roční zápis před zpracováním čistopisu jsem předložil starostovi obce.

Jaké místo máte v Líšnici nejraději?

Líšnice má krásnou polohu. Na katastru jsou stovky chat. Doporučuji čtenářům najít si čas a projít všech 10 zastavení na naučné stezce a posoudit jednotlivá místa ze svého úhlu pohledu. V mém věku mám nejraději náš rodinný domek s velkou zahradou. Stále chováme králíky, sklízíme seno a sázíme brambory.

Úvodní foto: Giammarco Boscaro - Unsplash.com