Mistr České republiky v lukostřelbě žije v Líšnici

16. 2. 2020

O čtrnáctiletém Jakubu Štětkovi jsem se dozvěděla náhodou a nakonec jsem se rozhodla poprosit ho o rozhovor. Co přivede mladého kluka k tak netradičnímu sportu, jako je lukostřelba? V jakých disciplínách se soutěží? Jak zvládá celá rodina vrcholový sport? O tom všem mi vyprávěl sám Jakub, mistr České republiky v lukostřelbě.

Věnuješ se na dnešní dobu, kdy všichni kluci chtějí být hokejisty nebo fotbalisty, trochu netradičnímu sportu. Jak a kdy tě napadlo začít s lukostřelbou?

17. listopad je svátkem naší republiky a je zároveň i mým svátkem osobním. V tento den se před dvěma lety spojil můj život právě s lukostřelbou. Vymyslela to máma. S tátou mě vzali ke kamarádům do Plzně na lukostřelnici, kde mi místo dřevěného luku s tětivou z provázku půjčili závodní luk. A sám jsem byl překvapen s výsledkem.

To bylo 17. listopadu?

To bylo o pár dnů dříve. V Plzni nám doporučili lukostřelecký klub v Praze a mamka mi vytelefonovala termín v lukoškole – právě na 17. listopad. A protože se blížily Vánoce, dostal jsem od rodičů předem dárek – modrý luk.

A jak pokračoval tvůj zájem o lukostřelbu dál? Vím, že to neskončilo po první hodině v Praze.

Každý pátek jsem docházel na Střelecký ostrov na hodiny lukostřelby. A byl to pro mě docela mazec. Fakt mi to docela šlo. A hlavně mě to moc bavilo. Na konci ledna se objevila v tělocvičně brýlatá blonďatá paní a dlouho se na mě dívala, jak zacházím s lukem. Tehdy jsem netušil, kdo to je. Byla to nejbáječnější trenérka na světě, Martina Macková, která je mistryní Evropy a několikanásobnou mistryní ČR. Spolu si velmi rozumíme.

Přineslo ti setkání s tvojí trenérkou nějakou podstatnou změnu?

Začal jsem pod jejím vedením střílet v klubu Start Praha. Luk a šípy nám všem doma trochu zamávaly životem. Začal jsem dvakrát týdně trénovat a v květnu 2018 jsem s rodiči vyjel na první závody.

Má lukostřelba vůbec nějaké dělení, existují například nějaké kategorie?

To jsem se společně s rodiči dozvídal postupně. Na začátku jsme byli překvapení, o čem tento sport je, jaké má kategorie a disciplíny.

Můžeš mě tedy trochu zasvětit do lukostřelby a hlavně, co tě z disciplín nejvíc baví?

Mě asi nejvíc baví střílení v hale. Vzdálenost je 18 metrů a terč má 60 cm. Táta je zase nadšený z lukostřelby terčové, venkovní. Koupil si dalekohled a jistí mě při závodech zezadu. Vzdálenost je v prvním kole 40 metrů, ve druhém 30 a na to už je dalekohled potřeba. Maminky nejoblíbenější je lukostřelba terénní. Byl to i můj první opravdový závod. Je to něco jako golf, ale místo jamek je na trase 24 terčů. Jdete přírodou, loukou, lesem, po poli, třeba pět, ale i sedm kilometrů. Zastavíte, vystřelíte a zase pokračujete po trase. Vzdálenosti, na které se střílí, jsou různé, někdy jsou metry známé, někdy je třeba odhadovat. Velikost terčů je také různá. Je to asi nejzajímavější disciplína lukostřelby a také moje nejúspěšnější.

A co se ti za tak krátkou dobu, co se lukostřelbě věnuješ, už podařilo?

V září jsem se stal v této disciplíně v kategorii starších žáků mistrem republiky. Byl to super pocit. I když dlouhou dobu jsem tomu nemohl uvěřit. Boj, ve kterém rozhodoval poslední vystřelený šíp, přivodil rodičům málem infarkt. Obrovská radost táty a mámy, trenérky Martiny i mých kamarádů se přenesla i na mě. A tak se, nejlíp jak jen to bylo možné, uzavřelo moje působení v kategorii starších žáků.

V kategorii starších žáků už nezávodíš?

Lukostřelcům v kategorii, ve které jsem nyní, se říká kadeti. Z původního luku jsem už vyrostl, a tak mám luk větší, zase modrý. Všechno na lukostřelbu mám modré.

Vypadá to, že modrá je tvým talismanem.

Je to totiž moje oblíbená barva. Jen když střílím závod, vyměním modrou za žlutou, ta je druhou barvou, kterou mám rád. Žlutou barvu má střed terče a je za ni nejvíc bodů.

Cestovat s lukem a šípy po celé republice musí být náročné i pro rodiče.

Oba rodiče mi fandí. Musí to být pro oba obrovská oběť. Táta nám dělá řidiče a mně servismana, i když někdy na mě nemá nervy a raději odjede na ryby. Mamka dělá provianťáka a psycholožku. Jsme prostě takový „Štětka team“.