Touhle dobou už možná mohla mít líšnická atletka Anička Luxová svou první paralympijskou medaili. Kdyby nepřišel koronavirus. Jenže chceš-li pobavit pánaboha… A tak má naše reprezentantka ve sprintu na 100 a 200 metrů a aktuálně i nadějná koulařka rok tréninku k dobru. Jak vypadá její příprava na Tokio? Byla jsem u toho.

S Aničkou máme domluvený sraz ve 13:30 na novém stadionu sparťanských atletů Podvinný mlýn. „Budu na stadionu už od jedné a trenér také,“ píše mi s předstihem. Když přicházím, už má po strečinku a s trenérem Remigiem Machurou už se domlouvají na dnešním plánu. „Dneska se musí přednostně věnovat Míše Kovandové, protože má závody. Jinak by šel rovnou se mnou,“ říká mi Anička a bere mě k vrhačskému kruhu.

Její cesta ke kouli nebyla zrovna romantická. Hendikepovaní sportovci jsou podle stupně postižení rozdělení do různých kategorií. Anička v té své má v atletice vypsané sprinty a právě kouli. Na tu se zaměřila, když před pár lety absolvovala operaci šlach na nohou a návrat ke sprintům byl zpočátku obtížný. Podává mi kouli k potěžkání a vysvětluje, že ta její je o kilo lehčí, než jakou vrhají zdraví kolegové. I ta tři kila jsou dost znát.

Nejdřív se rozcvičuje s koulí, potom se rozhazuje a postupně přechází k vrhání se vším všudy. „Chcete si to vyzkoušet?“ vybízí mě. Samozřejmě chci, ale nejsem schopná uhlídat všechny části těla tak, aby technika a tím i výsledek za něco stály. „Koule je hodně technická. Mám radši běh. Není tak náročný na provedení. Tady je potřeba všechno sladit. Jakmile nefunguje jedna část, nefunguje ani ten zbytek,“ vysvětluje mi Anička. Trenér na ni střídavě volá pokyny k tréninku a střídavě ji pobízí, aby se hezky usmívala, když ji fotím. „Dneska je nějakej hodnej,“ směje se třiadvacetiletá sportovkyně, „jindy je o dost přísnější. Ale je to férový trenér a srdcař.“

Jediná v týmu

Zatímco Anička dál vrhá další a další pokusy, vícebojařka Míša dostává volno a trenér se přichází podívat na svou svěřenkyni. Dostala se k němu v listopadu 2019, kdy její tehdejší kouč navrhnul změnu, aby se Anička mohla posunout dál. „Anička je dříč. Vážně! Občas by to chtělo spíš zvolnit, ale ona ne,“ říká mi Remigius Machura. Anička je v jeho týmu jediná s hendikepem, dětskou mozkovou obrnou. „Ona ten tým ale vyladila. Když viděli její běhy, tak i ti zdraví začali přemýšlet, jestli by to tak dali. Dali, ale už by se museli vážně snažit. A přestali remcat,“ chválí svou svěřenkyni.  Na první okamžiky v týmu si vzpomíná i Anička. „Trenér mě poslal převlíknout a když jsem vyšla, přicházeli dva kluci a já slyšela jen ‚Ježiš, ty vole, kdo to je?‘. A z trenérovy kanceláře se ozvalo: ‚To je Anička, bude s námi odteď trénovat. Má trochu tuhý nohy, ale to neznamená, že vám to nemůže natřít.  Teď už je to dobré, už jsme si na sebe s klukama hezky zvykli.  Reagovala bych stejně, nemám jim to za zlé.“

Přesouváme se na trávník. Anička mi mezi body atletické abecedy prozrazuje, že se ke sportu dostala vlastně náhodou. „Chtěla jsem plavat, i když mi to nikdy moc nešlo. Když jsme vybírali nějaký kroužek pro mě, bylo na plavání plno. Mamka pak objevila kroužky Jedličkova ústavu. Vzali mě a nabídli mi účast na prvních závodech. Nebylo to špatné, tak jsem jela na další a pak to šlo tak nějak samo,“ vypráví mi. Ke sportu ji vždy vedl tatínek, který studoval na FTVS a trénuje tenis.

Právě granty MŠMT a podpora Jedličkova ústavu umožňují Aničce vyrazit na různá soustředění nebo startovat na velkých závodech. „Češti paralympionici, na rozdíl od většiny atletů z ostatních zemí, nepobírají od státu či svazu žádný plat, na některé stadiony postižené ani nepustí, startovné na zahraniční závody stojí 60 nebo i 80 tisíc, nemáme žádného týmového fyzioterapeuta. Nezaplatím dokonce ani trenéra,“ ukazuje mi odvrácenou stranu mince Anička. Peníze jdou často z vlastní kapsy nebo se na závody jednoduše nejede. „Občas něco dostanu, třeba boty. Šmajdám, takže mi vydrží maximálně půl roku. Něco pokryjí granty od MŠMT nebo mi pomáhá můj mateřský Sportovní klub Jedličkova ústavu. Pokud něco zbude, chci to dát trenérovi. Zaslouží si to,“ vypočítává.

A co sponzoři? „Bude to znít hnusně, ale jsem málo postižená na to, abych pro ně byla zajímavá. Je to smutné, ale v tomhle ohledu jsou na tom líp ti, kdo třeba nemají nohu, jsou na vozíku, slintají, jejich postižení je patrné na první pohled. Já prý vypadám moc zdravě. Určitě nechci říct, že tu podporu tihle lidé nepotřebují. Radši nebudu dostávat nic a budu na tom tak, jak jsem. Ale stojí mě to spoustu nekončící dřiny. Mohla bych se na to vykašlat, přestat se hýbat, neposilovat, skončila bych na vozíku, protože mi svaly na nohách rychle slábnou. Pak bych byla pro sponzory možná zajímavější, ale to nechci. Za to mi to rozhodně nestojí, jen to není úplně fér,“ vysvětluje mi smutně, jak to funguje ve světě sponzoringu. Jediným řešením se zdá být paralympijská medaile. Na tu už mecenáši slyší. Zatím jsou případné spolupráce spíš barter – firma pošle svůj produkt, Anička ho za hezkou fotku může využít dle libosti.

Volný čas? Ten nemám

Dřina to skutečně je. Na všech frontách. Anička trénuje na stadionu třikrát týdně klidně i víc než tři hodiny. K tomu je studentkou vysoké školy. „Z domu to sem mám bez auta dvě hodiny. Ze školy je to lepší, tu mám tady kousek. Trénovat musím i doma. Mamka by mě ráda viděla i v nějaké práci, ale vím, že bych pak musela něco šidit. A to nechci,“ popisuje. Když se jí ptám na volný čas, co ráda dělá, co jí zaručeně zvedne náladu, vypadá zaskočeně. Nejdřív mi odpovídá, že je ráda, když je venku pěkně a jí nebude na tréninku zima. Pak přemýšlí a přidává větu o tom, že má radost, když je trénink vidět na výsledcích. To má radost ona i trenér.  Pak se zastaví: „Já vím, že bych teď měla asi říct, že doma třeba vyšívám, ale ono to je spíš tak, že trénuju, jsem ve škole nebo na fyzioterapii a když už mám někdy volno, nedělám prostě nic. Pomůže mi vypadnout na chvíli z toho kolotoče a třeba jen ležet a koukat na Netflix,“ přiznává.

Po téměř dvou hodinách odcházím za dalšími povinnostmi. Před Aničkou jsou ještě přibližně dvě hodiny běhání. Ptám se jí, jak dlouho to vlastně může dělat? „Moc dlouho ne,“ usměje se. „Teda běhání ne, vrh koulí je v tomhle lepší. Teď se chystám na Tokio, a pokud to vyjde, chtěla bych i na tu příští paralympiádu. Ale uvidíme, jestli se vůbec ještě dočkáme toho Tokia,“ říká mi na rozloučenou. „Určitě bude,“ slibuju jí.

Aničko, držíme palce!

Chcete Aničku podpořit?

Aktuálně dává dohromady finance na přípravu na hry v Tokiu. Vedle paralympiády se vždy hodí finance na běžné vybavení nebo fyzioterapii, kterou potřebuje opravdu alespoň jednou týdně. Ozvěte se jí na anne.luxova@gmail.com

Anička má také účet 1400360018/3030, kde si spoří na svou sportovní kariéru.

S trenérem a týmovou kolegyní, vícebojařkou Michaelou Kovandovou.